THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Plzeňští STRANGEMIND jsou další z mnoha (nebo mála?) rockových experimentátorů čekatelů na české scéně. Mají za sebou dvě dema a momentálně se koncertní činností snaží prorazit aspoň trochu z pod tlustého ledu české UG scény. Taktéž chystají nový materiál, ale rozhodně nebude na škodu připomenout si ten doposud aktuální, šestiskladbové demo „Blind Vision“, které spatřilo světlo světa už téměř před dvěma roky.
Materiál zachycený a zvěčněný na CD nosiči asi nejlépe vystihuje vágní pojem emo rock. Pokud je něco velkým plusem STRANGEMIND, je to snaha prošlapat si vlastní cenu k artikulaci emocí, které převážně nepatří mezi ty nejpozitivnější (pročtení textů rozhodně není na škodu, chcete-li do hudebních pochodů Podivné mysli proniknout). Z části se mi tato snaha jeví jako vydařená – kombinace zadumaných pasáží, ve kterých hrají prim Milliho pestré klávesy a říznějších kytarovek, kde se zase dostává ke slovu Bilbo, je bezesporu působivá, ale když se k ní přidá ještě snaha pohrát si i se strukturou písně, bývá výsledek lehce rozpačitý („Handcuffs“ skutečně balancuje na hranici stereotypu). Jakoby kapele ještě chyběl dostatek nápadů k tomu, aby si s kompozicí skutečně pohrála, aby každý moment byl něčím zajímavý a poutavý. Je to trochu jako nacházet perličky v popelu. Někde je perliček nadějné množství – ve snivém otvíráku „Crystal Statue“ či v mezihrách „Crazy Town“, jinde jsou řidší a materiál ztrácí kontinuitu a žel i to nejdůležitější – působivost. Za nejlepší kousek subjektivně musím označit nejpřímočařejší a nejpísničkovější počin dema, prostou, ale převelmi chytlavou „Way“, která nejlépe naznačuje, kde je síla STRANGEMIND. Ve slušném nadání psát prosté, ale působivé melodie.
Není asi úplně fér seprat u demáče zvuk, ale nedá mi to. Není zlý, většina nástrojů zní v mezích možností dokonce nadstandardně, ale pohřbený je Bronin vokál. Což je škoda, protože z vlastní zkušenosti vím, že její témbr je mnohem sytější než mekavý hlásek, který se line z beden. Bohužel tak vynikají značné rezervy ve frázování a taktéž nadměrná příměs těžkopádné „plzenštiny“ v anglické výslovnosti.
Dema jsou od toho, aby se kritizovala, tedy učinil jsem tak. Závěr nechť je kladný a konstruktivní, STRANGEMIND rozhodně jsou kapelou, která to může dotáhnout o hodný kus dál, slibný totiž jejich materiál rozhodně je. A stejně tak slibná je osoba nového basáka Ondry, s nímž už tak slušně výbušná rytmická sekce zní ještě výbušněji. Těším se na věci příští, pánové a dámo!
Nadějné demo plzeňské emo rockové partičky, které bohužel trpí některými významnými neduhy. Snaha o nekonvenční přístup mnohde naráží na lehký stereotyp a také na zvukem značně ovlivněný výkon zpěvačky Bronji. Přesto doporučuju STRANGEMIND pozorně sledovat.
7 / 10
Broňa
- vokály
Milli
- klávesy
Mike
- bicí
Assage
- basa
Bilbo
- kytara, vokály
Host:
Yugohasho
- darabouka
1. Crystal Statue
2. Piercing Groan
3. Handcuffs
4. Way
5. Crazy Town
6. Falling Asleep
Blind Vision (demo) (2002)
End Of Infinity (demo) (1999)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Vlastní náklad
Stopáž: 29:29
Produkce: Strangemind
Studio: Gallery Sound, Planá (CZE)
Bez dlouhého chození kolem horké kaše vyslovím ortel, plzeňští STRANGEMIND jsou na svém demu „Blind Vision“ dobří i špatní. Ne, to není pokus o diplomatické řešení. Tak to opravdu cítím. Dobří jsou v tom jak neotřelým způsobem dokáží předvádět svůj citlivý i hrubý rock nasáklý pochmurnými náladami i tou potřebnou špetkou progresivity. V jejich hudbě lze proplouvat od melancholie až po nervní podrážděnost, kdy nijak překombinované klávesové party tvoří pouze citlivou kulisu nad kterou se v plné síle nesou trhavé záškuby kytar. Špatní jsou v tom jak nevyrovnaně celý materiál působí, zajímavé a nápadité pasáže, například hned úvodní „Crystal Statue“ nebo i druhá „Piercing Groan“, jsou bohužel střídány i poněkud „vyčichlými“ postupy, které silnou emocionalitu materiálu sráží na kolena (třeba poněkud monotónní „Handcuffs“, i když i v této skladbě jsou zajímavé momenty). Ne příliš vydařená je i zvuková stránka, kytary sice zní celkem dobře a pro tento druh hudby snad i dostatečně ostře a čitelně, ale celkový zvuk nahrávky je poněkud sterilní, emocionálně laděná hudba, kterou STRANGEMIND předvádějí především ve čtvrté skladbě „Way“, by pro náležité vyznění potřebovala plastičtější a výraznější zvuk. Mimo nastíněné dělení na dobré a špatné stojí výkon zpěvačky Broni, její vokál působí sebevědomě a jistě. Bohužel je nutno připsat na vrub zvukové stránky i to, že se z nahrávky téměř zcela vytrácí obrovské charisma i síla a vitalita Bronina vokálního projevu. Kdo slyšel STRANGEMIND živě, jistě bude souhlasit. Myslím, že skupina vykročila správným směrem, jen ještě nevybrousila svůj projev do stádia, kdy může být plně obdivována, ale držím palce do budoucna.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.